Jsme společnost, ve které je základní vzdělání dáno zákonem. Proto umí číst už malé děti. A to je dobře, protože už od dětství mohou nalézat inspiraci a dočíst se o tom, že zlo je vždy potrestáno a dobro vítězí. Bude nějakou dobu trvat, než přijdou na to, že je to nesmysl a že to většinou bývá právě naopak. V knihách to tak však je trochu jinak. Tam většina příběhů končí dobře. Tedy ty pro děti určitě. Pokud si z těch správných knih vezmou poučení do života, je to jen ku jejich prospěchu a cti spisovatele. Možná kdyby dnešní potentáti četli například knihy pana Maye a odnesli si z nich některá pravidla, bylo by nám tu o mnoho lépe.
Jistě znáte i vy příběhy skoro nesmrtelného Old Shatterhanda a jeho pokrevního bratra Vinnetoua. Kdo by je také neznal. Nás provázely celé dětství a když se o těch dvou ještě natočil film, nastal boom, který se nepodařilo zastavit ani těm komunistickým všivákům. A že se snažili. Film se jim nepodařilo zakázat, tak to zkusili alespoň s knihami a plán jim částečně vyšel. Jenže tu stále byl pan Toužimský, Hynek, Šeba a Vilímek. Tato jména vám asi nic neřeknou, ale znalci vědí, že jsou to tři vydavatelé Mayových knih ještě před začátkem války. Ti všichni ještě neměli soupeře v podobě komunistické strany.
Možná měli jiné, nebo tak trochu stáli nějakou dobu i proti sobě, ale pan May vycházel a získával si stále více a více srdcí. Ani tehdejší vydavatelé neměli na růžích ustláno, například samotný pan May byl ve sporu s panem Vilímkem, který vydal jeho knihy „Syn lovce medvědů“ a později volné pokračování „Duch prérie“, který později u nás vycházel ještě pod názvem „Duch Llana Estacada“. Oběma mužům šlo především o peníze, proč by také ne. Nakonec pan Vilímek získal od autora svolení k dalším vydáním i když toto nepotřeboval. Tehdy bylo totiž autorské právo o hodně jiné než dnes.